Masarykova chata

Poslední sobotu před závodem jsem využil k tomu, abych si naposledy vyzkoušel výšlap na Masarykovu chatu. Kromě hornatého profilu se mi do cesty postavil silný vítr. Cestou do Orliček mi foukal do zad a tak jsem v Opočně naměřil nezvykle vysokou průměrnou rychlost 29,8 km/h. Až do Olešnice se stoupalo krásně po větru, pak už to bylo horší. Vítr při stoupání zas až takovou roli nehraje, protože musíš makat tak jako tak, ale nemilá byla skutečnost, že při výjezdu z Deštného na stoupání k Šerlichu se vítr silně ochladil. Stoupání bylo tradičně těžší hned na první kilometru, potom co jsem chytil rytmus a silnice zvolnila, se jelo dobře v tempu, tak jak bych si to představoval příští neděli.

Na zpáteční cestu jsem si vyhlídnul cestu přes Týniště, kde se schovám mezi stromy před větrem a hlavně dojedu domů po rovinách. Bylo příjemné v klesání do Skuhrova potkat cyklistu a prohodit pár slov. Když zjistil, že jedu až z Hradce, nadhodil myšlenku, že vždycky se dá dojet vlakem, když už člověk nemůže. Zatím mě to nenapadlo.

Až do dneška.

Ze Solnice jsem tušil, že mě čeká boj s větrnými mlýny a snažil jsem se vyhledávat trasu schovanou mezi stromy. Do Lična jsem se dostal vcelku bezbolestně, pak jsem si dal rychlý gel a chystal se na poslední náročnou pasáž dnešního dne. Věděl jsem, že z Lična do Krňovic opravují silnici, ale zároveň jsem taky věděl, že už mají více jak půlku hotovou a už vůbec mě nenapadlo, že by silničáři v čechách v sobotu pracovali. Když jsem se na větru dosápal do poloviny kopce překvapily mě živé bytosti stojící u pracovního vozu, které mi sděly, že asfalt je horký a že se tam nedá projet. Otočil jsem se zpět a přemýšlel kudy domů. Zadání zdánilvě jednoduché, v lese, po kvalitním koberci, po rovině a nejkratší cestou. Na mapce jsem vyhlédl trasu, která se zdála býti jen malou objížďkou do malého kopce. Bohužel cesta se ukázala jako vysoce nekvalitní uprostřed pole a do krátkého příkrého stoupání. Poté co jsem těchto dvanáct set metrů s doprovodem silného bočního větru a rozsekané silnice zdolal vzpomněl jsem si na slova kolegy "vždycky se dá dojet vlakem." Při mírném klesání do Týniště (klesání se však naprosto minulo účinkem, díky silnému větru) jsem pohlédnul na tachometr, kde jsem měl už 106 km a s vědomím, že z Týniště to je ještě minimálně dvacet, navíc s nejistým koncem, kvůli neustálé rekonstrukci vozovku na trase Bělečko - Hradec, jsem na rozhodné křižovatce místo vpravo odbočil vlevo a propuknul v nelíčenou radost při zjištění, že vlak jede za dvacet minut.

Jezdím přece pro radost...