Konec světa?

Když vyrážím na delší švih, mám už vytipované trasy, kde se dá doplnit palivo (voda a ioňťák). Dneska jsem neměl v hlavě konkrétní místo, ale někde od Šediviny přes Sedloňov do Olešnice se URČITĚ NĚCO NAJDE. První hospůdka byla v Šedivinách, přijížděl jsem k ní s už téměř prázdnými bidony a na dveřích mě přivítala cedule "Přijdeme hned." Za dva kilometry jsem míjel horskou chatu Radost, kde určitě musí být místo, kde se dá najíst. Nejen, že stravovací zařízení bylo beznadějně zabedněné, ale navíc nikde ani noha. Všechny chatičky zely prázdnotou stejně jako hlavní budova. Na cestě jsem míjel autobusovou zastávku Sedloňov-hostinec, světe div se ani zde jsem nepořídil. Olešnice, jakožto největší obce v okolí by zdánlivě mohla budit naději, ovšem tady jsem z předchozích zkušeností už tušil, že neuspěju. Při klesání k odbočce na Nový Hrádek jsem si uvědomil existenci sportovního kempu, hned u silnice. Když už tu nebude otevřená hospoda, tak minimálně nějaké sociální zařízení či WC, kemp mít musí. Když jsem tam přijel zdálo se mi, že se tu zastavil čas. Antukový dvorec na volejbal prázdný, chatky zabedněné, temné oči černé kočky na uvítanou a jedinou existence lidské duše dokazovala nedoluštěná křížovka s tužkou na stolku u stavení. Nastal snad konec světa? Místo ve mě budilo hrůzu, tak jsem radši rychle odjel. Nakonec jsem vodu doplnil v hospůdce ve Slavoňově. O kvalitě značně pochybuji, ale žiju a dýchám i po návratu.