Jiráskova chata

Matička příroda mě musí milovat. Dneska mi na cestu do Nového města nad Metují přibalila vítr do zad. Na místě jsem byl za rekordní hodinu a pět minut. Navíc skutečně nepříjemný protivítr jsem cítil až na posledních deseti kilometrech od Librantic do HK, jinak se jelo buď po větru nebo s nevýznamným větrem z boku. V Orlických je stále co objevovat. Cesta do Pekla odpovídala názvu cílové obce. Nemohl za to hučící potok podél cesty ani ostře skloněný profil zprava a zleva posetý jehličnatými stromy, ale asfaltová cesta v hrůzostrašném stavu. Kdyby na místo posadili úhledně složené kostky, co jsou například v Jaroměři udělali by lépe. Perfektní asfaltový povrch mě však čekal v další části ve stoupání od obce Peklo do Lipí. Zapomenutá cesta, kde řidič nejede pokud tu nebydlí, byla jako nová, stoupání relativně příkré a příroda boží. Těsně před Lipí mě potom čekala patnáctiprocentní stěna. SUPER!!! Na Jiráskovu chatu se vystoupalo báječně. Nahoře mě však čekal studený vítr a teplota zhruba kolem 13 stupňů. Zapnout tedy nový dres, obléknout návleky na nohy, rychle sníst banán doplnit vodu a pryč odsud. Dále byl profil zvlněný po vrstevnicích podhůří Orlických hor. Premiéru měla i návštěva Nového Hrádku - hezký městys (psali to tam). Dále jsem se držel hesla, že si chci ještě Orliček užít, co to jde a místo přímé cesty do Dobrušky jsem volil pianko na brdkách přes Janov, Bystré, Bačetín až do vesnice Dobré. Profil byl neustále zvlněný, ale během následujích dvaceti kilometrů měl klesající tendenci. Radost mi kazil jenom stav vozovek, ale díky minimálnímu provozu jsem mohl využívat celou šířku vozovky, abych se nejhoršímu vyhnul. Cítím stoupající vrchařskou formu, dneska jsem nohy skvěle nakopl, uvidíme co předvedou zítra při stoupání na Masarykovu chatu.