Grand Prix Královéhradeckého kraje

Já prostě neumím odjet závod "normálním" způsobem. Normální myšleno bez defektu, bez stěny a ve skupině až k cíli.

Zatímco loni jsem se do Opočna dopravil na kole (zpátky vlakem), letos jsem mohl využít pohodlného způsobu osobního vozidla. Je však otázkou, jestli tohle rozhodnutí bylo správné. Necelá hodina na rozjetí mě nakopla výborným způsobem do závodu, kdežto letos jsem přijel s velkým předstihem a po prezenci jsem se rozjel z Opočna do Semechnic a zpátky. Potvrdil jsem si skutečnost o které jsem předem věděl - je větrno. A to tak, že hodně.

Už tradičně, na začátku všichni šíleli, jeli jak smyslu zbavený a já hned cítil, že nohy jsou těžší než by měly být. Jakmile začal profil po pěti kilometrech stoupat, nastalo očekávané zklidnění, jenže to už mi tepovka bláznila někde kolem 180 tepů za minutu. Až příliš jsem se snažil mít neustále po svém pravém boku kolegu (foukalo zprava) opakované doskakování skupinek před sebou mi vzalo více energie, než kdybych si nastavil konstantní tempo a to držel po celou dobu.

Po intervalovém začátku se cesta proti proudu řeky do Olešnice zdála být ideální pro oddech a nabrání další energie. Jeli jsme ve skupině ve třech a po krátké chvíli už pouze ve dvou a to bylo málo. Před námi šlapala skupinka čítající přibližně deset jezdců a místo odpočinku nastala mise s názvem "doženeme je." Podařilo se, ale vynaložené síly, pak chyběly.

Krátká příkrá stoupání jsem (jak mám ve zvyku) vyjel v sedle na vyšší kadenci a lehčí převody, zatímco kolegové šli ze sedla a na těžko rvali kopec ze sedla. Při sjezdu do Deštného jsem se snad poprvé trochu nadechnul a tepovka na pár desítek vteřin spadla někam ke 130. Loni jsem na tomto místě jednak nadával na přehazovačku, ale druhak jsem byl překvapen vlastní schopností vyjet kopec. Po prvních pár metrech ve stoupání jsem se ocitl přibližně uprostřed skupiny. Pár cyklistů s malým náskokem přede mnou a přibližně stejný počet s malou ztrátou za mnou, přičemž se odstup nesnižoval ani nenavyšoval. Doufal jsem, že se mi podaří ještě navýšit svou rychlost o jeden až jeden a půl kilometru za hodinu, ale místo toho přišlo zpomalení a poslední závodník naší skupiny mě předjel cca 400 metrů pod vrcholem. Na vrcholu jsem se za sebe ohlédnul a nikde jsem nikoho nespatřil, věděl jsem, že pokud nechci zbytek etapy dojet sám, musím tu bandu před sebou dohnat.

Na široké bezpečné asfaltové silnici, jsem dnes již podruhé zahájil misi s názvem "dožeň  je." Zaklesnut do spodního oblouku řidítek jsem si vytvořil novou maximální rychlost na 74,5 km/h, zjistil, že se dá šlapat i v rychlosti kolem 60 km/h, využil motorky a za pár minut už jsem dojel asi šest lidí. Zpětně musím říct, že tahle část mě bavila nejvíc, ale o nějakém odpočinku se hovořit nedá. Pak přišlo stoupání na Komáři Vrch a situace se opakovala. Pokud jsem nechtěl zbytek dojet sám, bylo zapotřebí, se této skupiny udržet až na vrchol. Naštěstí už kopec nebyl tak příkrý. Od úpatí kopce jsem však visel ve skupině jak na gumě, jazyk jsem měl na vestě a v polovině kopce jsem si vystoupil. Paradoxně v téhle fázi závodu, jsem si odpočinul. Naladil jsem na svých kompaktech nejlehčí převod a ve svém pravidelném rytmu mi tepovka po hodně dlouhé době klesla ze 180 tepů za minutu postupně až na 150 tepů a v rámci možností rozbitého sjezdu jsem odpočíval až do Rokytnice. Zde jsem doplnil ioňťák, vodu, dal si jeden povidlový koláček (že nemám rád povidla jsem v tu chvíli neřešil) po pár metrech jsem do sebe hodil ještě jednu energetickou tyčinku a samotného mě překvapilo kolik energie jsem v sobě najednou našel.

Profil byl klesavý s občasnými krátkými výšlapy a vítr přiznivý. Vichr měl údajně kolem 25 km/h a foukal z jihu, což znamenalo, že foukal zleva nebo do zad. Vzhledem k tomu, že směr větru byl přeci jenom mírně od východu a cesta do Opočna byla na severozápad, dá se říci, že se v této fázi stal vítaným společníkem. V podstatě rychlost  v klesání přes 50 km/h za hodinu nebyla ničím výjimečným, při hodně přikrém sjezdu, jsem se dostal až k 60 km/h a já poprvé ve své kariéře zalitoval, že nemám aerodynamickou raketu. S těžšími převody aerodynamickýmy vychytávkami (vyšší ráfky, tvarování rámu apod.) si troufám tvrdit, že bych byl schopen vytáhnout možná i více. Můj pohodlný TREK s horskou úpravou stvořen na pianko v kopcích však zvládal i tuto část bez výrazných potíží.

Problém nastal, když přišel jakýkoliv kopec. Krátký, dlouhý, příkrý, mírný, bylo to fuk, v té chvíli už nohy prostě odmítaly poslušnost. Brdky jsem jenom přejížděl a o to více to pálil na rovinách a ve sjezdech. A pak to přišlo. DEFEKT. V posledním táhlém stoupání těsně před vrcholem, jsem ucítil jak mám prázdné zadní kolo a šlo se měnit. Samotná výměna mě ještě psychicky nezlomila (koneckonců zabralo mi to deset minut), ale bál jsem se jak budou nohy reagovat. Po pár kilometrech mi navíc přišlo, že kolo trochu háže. Byl jsem líný znova zastavit, sesednout z kola a zkontrolovat usazení kola, protože jsem se bál, že pak už bych se nemusel rozjet vůbec. Sotva jsem se nadechnul při sjezdu do Solnice cítil jsem, jak mě opouštějí poslední zbytky sil. Předjížděl mě jeden závodník za druhým, některý mi dokonce nabízel, ať se za ním svezu a mě překvapilo, jak moc můžou trénované cyklistovy nohy stávkovat. Na poslední brdce u Trnova jsem šel ze sedla a na svůj vkus v hodně pomalé kadenci vyšlápnul nahoru. Na brdce jsem rovněž potkal poslední skupinu, dnešního dne. Na vrcholu (5 km před cílem) mi pláchli a já jsem doufal, že je doženu zas ve sjezdu. Hlava mi nebrala, že šlapu jak smyslu zbavený a kolegu před sebou nešlapacího, ne a ne dohnat. Poslední 3 km byly na větru a já zas doufal, že bych je mohl ještě dohnat. Marně. Aspoň to stoupání na náměstí jsem vyšlapnul hrdě ze sedla.

V cíli jsem zjistil, že mi brzdový špalek tře o ráfek zadního kola.

A to poměrně hodně.

Taky jsem zjistil, že nové vyndání a znovu nasazení zadního kola do patek, tak aby se plynule točilo mi zabralo deset vteřin.

Nebudu přemýšlet kolik času a hlavně ENERGIE bych ušetřil, kdybych ještě jednou sesednul z kola a zkontroloval usazení zadního kola po defektu cca 22 km před cílem.

To bych totiž mohl přijít o nervy.

Na závěr jedna úsměvná: Tak jako po každém tréninku jsem i po závodě hodil strečink. V momentě kdy jsem chytil do dlaně nárt, abych tradičním způsobem přitáhnul patu k hýždím a protáhnul stehenní sval, mě chytla silná křeč do zadního stehenní svalu. Instinktivně jsem nohu opět natáhnul a přitáhnul břicho ke stehennímu sval, tak aby došlo k natažení místa křeče. K protažení jsem inspiroval některé své kolegy. Jeden z nich ledabyle hodil svůj nárt do dlaně (tak jako já), aby se následně teatrálně svalil na zem, natáhnul inkriminovanou nohu a s bolestivou grimasou prohodil: "To nebyl dobrej nápad."

"Stalo se mi úplně to samé."

Hádám, že jsme nebyli sami.

Loni jsem článek uzavřel slovy, že jsem dobrý vrchař a potřebuju zlepšít jízdu po rovinách a sjezdy. Letos jsem byl nadmíru spkojen, jakou rychlost jsem při příznivém sklonu schopen vyvinout. Do příštího roku je potřeba tyto dvě věci vyvážit.