Černá Hora

1.května mi plány překazilo počasí, 15.července nepříjemný defekt a konečně 28.září jsem zdolal čtvrtou tisícovku na kole. Černá Hora se tak řadí po bok Ještědu, Pradědu a Lysé Hoře.

Z Hradce to bylo daleko a tak jsem využil vlak a příblížil se do Dvora Králového nad Labem. Nakonec mi to dalo příjemných 90 kilometrů s převýšením 1600 metrů, což je slušná porce, ale nic co bych ještě nikdy neabsolvoval. A i tak se cítím po švihu, unavený, spokojený, ale určitě s odhodlání se nahoru na kole zas příští rok podívat. Cesta byla ze Dvora do Hostinného a přes Rudnik až na Černý Důl víceméně pohodová. Silnice po většinu cesty slušná, vzdoušek čistý, řeka proti mě hučící, teplota přijatelná jen ten studený vítr kazil idylu. Pravá legrace začala v Černém Dole kdy ukazatel hlásal šest kilometrů do Janských Lázní. K odbočce na stoupání na Černou Horu to byly necelé čtyři kilometry. Věděl jsem, že mě čeká šestikilometrové stoupání s průměrem osm procent. Jinými slovy Masarykova chata o dva kilometry delší. Zároveň jsem si zjistil, že první dva kilometry budou cca do šestiprocentního stoupání další dva do osmi a půl a poslední dva do vražedných dvanácti a půl. A jaká byla realita?

První kilometr pohodička na 5,7 %, kochačka, pořád rezerva na zadním pastorku, hezký asfalt. Druhý kilometr si dávám majzla na pravidelnější dýchání, ale pořád klid před bouří na 6,9 %. Za začátku třetího kilometru přehazuju na největší kolečko a už si vzpomínám jak to vypadá na Masarykově chatě. Další kilometr v podobném duchu na 8,5 procentech. Brutální pátý kilometr se nám zvedá na 12 % v průměru se stojkami na šestnácti, či sedmnácti procenty a místo šlapání na kole předvádím pády do pedálu v přední části kruhu. Posledních 730 metrů v podobném duchu s patnáctiprocentnímu stojkami o délce až dvěstěpadesát metrů. Není nad to si po téměř dvaceti kilometrech vytrvalého kopce na závěr střihnout nějakou tu zeď při které skoro padám z kola. Po dlouhé době jsem značně hlasitě vydechoval a nadechoval (možná proto si mě kolemjdoucí turisté se zájmem prohlíželi) a věděl jsem, že tyhle stojky jsou hlavně o vůli.

Na Černé Hoře pohodička největší. Měl jsem chuť na nějaký teplý nápoj, ale zároveň bych něco malého snědl. Vyřešil jsem to gulášovou polévkou, kterou jsem pak ještě zapil výtečným espressem a pak hurá dolů. Přibližně na osmdesátém kilometru mě ještě čekal vrchol brdky o délce 4,7 kilometrů s převýšenm 164 metrů. Příroda mi přibalila vítr do zad, a já byl až překvapen s jakou lehkostí jsem vystřelil nahoru. Prostě paráda. Příští rok třeba zkusím jet tuto trasu opačně. Připadá mi, že bude asi těžší.