Cyklo víkend

3 dny, 267 km, 3 064 nastoupaných metrů, 4 dešťové přeháňky. Tolik víkendová bilance.

Pátek měl být čistě na rozjezd. Aby si nohy zvykly, že je čeká vrchařský víkend šoupnul jsem tam rozhlednu. Nebýt nepříjemného protivětru mohl to být dobrý švih na rozjezd.

Sobotní královská etapa začínala automobilovým přesunem do Nového Hrádku. Těšil jsem se, na polské Orličky, které slibovaly zase novou zkušenost, dokonalý asfalt a klid. Přesun z Olešnice do Polska byl po většinu trasy po rozbitém asfaltu. Posledních 500 metrů už asfalt nebyl. Vzhledem k tomu, že se jednalo o tak krátký úsek a jiná možnost přesunu do Polska v téhle oblasti není, tak jsem to nějak přejel. Ale rozhodně bych tuto cestu nevolil jako první švih s novým kolem. Můj TREK už je zvyklý na leccos. Polsko splnilo mé očekávání. Vesnice Zieleniec je příjemně útulná, a za doprovodu moderního lyžařského střediska a začínajícího deště jsem sjížděl podél řeky až do Niemojowa, abych tu otočil cyklooře na hraniční přechod do Bartošovic a vydal se zpět vstříc Šerlichu. Během vnímání krásy přírody, dokonalého klidu a hučení potoka jsem si uvědomil, že za celou dobu, co jsem v Polsku, by mi prsty obou rukou stačily k napočítání aut, které jsem potkal. Čekal jsem nápor na svou trpělivost při stoupání z Bartošovic přes celé Orličky až na Šerlich. Paradoxní je, že jak mi chybí trpělivost v běžném životě na kole se v tom vyložené vyžívám. Na téměř pětadvacet kilometrů stoupání jsem se celý den připravoval (spíš psychicky) a postupně jsem hledal různé záchytné body, aby cesta lépe utíkala. K poutnímu kostelu v Neratově jsem dojel překvapivě rychle, netrpělivě jsem pak vyhlížel odbočku na Komáři Vrch. Orlické Záhoří bylo téměř za rohem a když jsem minul chatu Bedřichovku, silnice se prudce zvedla a já věděl že do ráje mi zbývají necelé čtyři kilometry. Jet na Šerlich z druhé strany je docela sranda. Nevím jak jinak to nazvat. Těžko říct jestli jednodušší nebo těžší. Z Deštného jedeš dvacet minut na krev a jsi tam. Tady mírně stoupáš v podstatě devadesát minut, ale ten pocit pak stojí za to. Dvě brdky mezi Šerlichem a Novým Hrádkem mi zas ubraly trochu sil. A proč jsem vlastně parkoval na kopci v Novém Hrádku, namísto parkoviště v údolí? No abych se mohl totálně vyšťavit na závěrečném stoupání dlouhém 1,2 km o převýšení 78 metrů. V Hradci se mi nepoštěstí si na zavěř etapy zasprintovat do kopce. (Leda bych se přestěhoval na Nový Hradec).

Přiznám se, že včera jsem měl sem tam záchvěv, že si dneska nedám horskou, ale nějaké vyjetí po rovinách. Litoval bych. Vzal jsem to do Nového města, takže první cca 70 minut jsem stihnul částěčně ještě vytočit nohy ze včerejška a dostatečně je zahřát. Jakmile se začalo stoupat, dostaly se nohy do varu. V podstatě jely na stejně vlně, kterou včera začaly. Všechno je relativní. Případá mi, že dnešní švih neměl žádné velké záludnosti a to jsem tuhle etapu před pár lety považoval za jednu z nejnáročnějších. Mám chuť otestovat jako dluoho by nohy vydržely ve vrchařském režimu a denně bych jezdil do hor, dokud by to šlo. Bohužel musím taky někdy pracovat :-) Už předem jsem se objednal na pondělní večer na masáž. Bude to asi krutě bolet, ale těším se jak malej Jarda.